Mých sedm let za mixem

  Jelikož jsem v srpnu tohoto roku slavil pomyslné „výročí“ sedmi let za mixem, rozhodl jsem se napsat tento článek, ve kterém shrnu své dosavadní zážitky a zkušenosti. Pokud by vás zajímal můj „kariérní příběh“ a nevadí vám delší post, tak čtete dále.

 Poprvé jsem se dostal za mix právě v srpnu roku 2008 v našem maloměstském klubu Sauna. Klub s kapacitou 200 lidí, s technikou v pohodě dvou „stovek“ (Pioneer CDJ-100s) a prehistorického mixu. Vše začalo díky ochotě Dje Leosze (tehdy v klubu působil jako rezident a produkční), který kladně odpověděl na moji drzou otázku: „Hele můžu si to tady někdy před akcí zkusit?“.  A tak jsem se postavil za mix a začalo moje samostudium. Nikdo mi neukazoval žádné fígle ani tipy, rozšířenost YT s možností nějakých tutoriálů byla v té době hodně v plenkách. Znal jsem princip „jak na to“ a na tom stavěl a postupně si to takto zkoušel mimo otevíračku, až jsem se dostal k možnosti: „Hele zkusíš odehrát celý večer?“ a tím pádem k mému prvnímu live vystoupení „před lidmi“. Zde uvádím uvozovky, protože pochopitelně jsem dostal termín, kdy se za večer protočilo padesát lidí a i to bylo hodně. Ale hrál jsem pro lidi! A dokonce se mi i povedlo roztancovat je!


Music Club Sauna - rok 2009

  A postupně jsem šel krůček po krůčku k lepším a lepším akcím v tomto klubu, až jsem měl tu možnost hrát pro plný klub. A v tu chvíli mi to přestávalo stačit a chtěl jsem dál. Tady nastala chyba, před kterou bych varoval všechny začínajíce Dje. Začal jsem si myslet, že umím dost a napsal do několika klubů v okolí, až se mi nakonec poštěstilo dostat pár termínů. Bohužel. Nebyl jsem na to totiž připraven a díky tomu jsem si hned zavřel dveře do pár klubů. Ne tím, že bych něco „zkazil“, to ne, ale prostě jsem ještě nebyl dostatečně „vyhraný“ a nedokázal efektivně pracovat s publikem ani vývojem večera. Jsou věci, které neošidíte, které si musíte vyšlapat a mít odehráno 100 hodin nebo 1 000 hodin je ohromný rozdíl. A hlavně v tu chvíli jsem pochopil myšlenku, která se stala mou zásadou pro všechny následující roky. Není dobrá a špatná akce. Je jen dobrá akce a ta, co vás něco naučí.

  Obrovským milníkem pro mě bylo setkání s Petrem aka Lisikem. Pomohl mě nasměrovat správným směrem, ukázat, co dělám špatně, na čem zapracovat a začal mě s sebou brát na jeho akce. Pro mě člověk s obrovským talentem a nejlepší selekcí tracků, co jsem kdy u koho viděl. Následujících několik let jsme strávili společně za mixem, projeli jsme přes stovku akcí a zažili nespočet zážitků. Mladí a nezodpovědní, všude jsme jezdili na hranu, s ručičkou nádrže permanentně ležící (shánět v pátek večer na sjezdu na dálnici kanystr na benzín a benzínku - žádná sranda) a akce taky nebyly úplně podle našich představ. Žádné flashky, ale přijet do klubu v osm, vytáhnout mix, playery, vše připravit, zapojit, ozkoušet, do toho penály plné CDček a hraní z 80% „komerční“ a čistě pro lidi. Vždy jsme rozlišovali, kde jsme, a co si v daném podniku můžeme dovolit, takže někdy poměr toho co jsme hrát chtěli a to co jsme hrát „museli“ byl 10% ku 90%. A když to někde bylo „půl na půl“, neskutečně jsme si to užívali. A hlavně jsme každou akci brali jako dar, když už nic jiné, tak se zlepšíme, nabereme hodiny zkušeností, zkusíme si nový fígle, buď si akce užijeme nebo to bude potřebný „trénink“. A samozřejmě hraní bylo vždy celou noc, takže v osm nástup rozbalovat věci a v 6, 7, 8 nebo i 9 ráno hádání se o to, kdo bude balit. Po zkušenosti (kdy už jsme jezdili s Pioneery CDJ-2000) co nám pomohl ochotný mladík odnést věci a nechal playery v hodnotě 50 000 patnáct minut ležet u silnice, už jsme radši vždy uklízeli věci sami. Cesty domů byly opravdovou obětí, když pominu to, že časy, kdy jsem nejvíce řídil, byly ideální pro silniční kontroly. Po čase jsem si mohl otevřít maloobchod s náústky pro dechovou kontrolu (vždy dopadla negativně). Tyto cesty byly neskutečně fyzicky náročné. Nehledě na to, že finanční ohodnocení rozhodně neodpovídalo poměru odměna/výkon. To si rozhodně nestěžuji, protože finance bohudík pro nás (ani pro mě dodnes) nebyly tím hlavním motivátorem. Hudba, obzvlášť v dnešní době, je moc dobrý byznys, ale DJ, co jde jen za rychlým výdělkem stejně dříve nebo později narazí.


Disco Nisa - Lisik a DJ George, někde mezi roky 2009 a 2011

  Teď trošku k té stinné stránce. Hrál jsem během střední školy a kolikrát šel po hodině či dvou spánku podávat do školy výkony. Dokážete si asi představit, že zrovna pozitivně to můj výkon neovlivňovalo.  Nezapomenu také na jednu příhobu, kdy jsem byl natolik znavený a pospíchal domů alespoň chvilku se vyspat před nástupem do školy, že jsem se rozhodl projet s autem živým plotem. Byl jsem v areálu jedněch vysokoškolských kolejí po hraní v místním klubu a k otevření brány bylo zapotřebí se registrovat, půjčit si klíče, otevřít, vyjet, zavřít, vrátit. Při té představě jsem se viděl jak lezu s klíčema po čtytěch a následně spím za volantem, tak jsem dostal jeden z rozhodně nejhorších nápadů v životě. A to právě, že projedu přes zmiňovaný živý plot. O této příhodě třeba někdy příště, jen to shrnu, že výsledek byl utrhnutý nárazník, zadřený motor (snaha vyjet),  poškrábané auto a vyproštění zaseknutého auta v deset ráno za pomoci popelářů, kteří na koleje přijeli pro odpad.

  Rád bych bych podrobněji popsal další akce, kluby a příhody se na to vázající, ale už takto bude tento post strašně dlouhý, takže trošku přeskočím.  Ještě jedna technická poznámka, několik let hraní probíhalo buď na historických Pio stovkách, dvoukilech, osmikilech a když už jsme někam jeli s Pio CDJ-1000 byl to pro nás extra luxus a zážitek. Nějaké flashky nebo konzole pro nás nepřípadaly v úvahu. Jsem za to hrozně rád, jelikož zahrát na něčem lepším dokáže člověk vždy, ale člověk co nikdy nerovnal podle sluchu a je odkojený jen na „možnostech dnešní doby“ o hodně přichází. Já jsem se i naučil hrát na gramofony, pro svůj pocit, že umím tento naprostý základ, ze kterého to všechno vzešlo. Zakládám si na tom zvládnout odehrát jak EDM, tak house, tak i třeba techno. Nikdy jsem nehrál s pomocí počítače, konzole osobně nemám rád a nikdy jsem se nebránil tomu aby mi kdokoliv při hraní koukal „pod ruce“ nebo vystoupení natáčel/nahrával. Snažím se soustředit na „svůj styl“ hraní, to znamená dokázat lidi roztančit a zároveň se v hraní i odlišit. Nesledoval jsem Hardwell On Air (dodnes nesleduji), nepřidával si každého Dje na sociálních sítích, nebombardoval takové lidi a nesnažil se kopírovat hraní světových hvězd. Ano, občas jsem se něčím inspiroval (nejvíc asi Laidback Luke), ale můj hlavní záměr byl být jiný než všichni. Tak aby nastoupil Mike Morphine, lidé veděli, že to nebude jako člověk před ním nebo po něm. Nebýt průměr, daleko raději dodnes uslyším „mně se vůbec nelíbí jak hraje“ než „no je to takové normální, jako ostatní“.


Mecca Praha

 Zpátky k tématu, další hodiny a hodiny hraní, přicházely nové podniky a také mé první „pražské hraní“. Nejdříve bar Bar-Bar a poté klub Phenomen. Chvíli na to přišel kontest legendárního klubu Mecca, kterého jsem se zúčastnil. Ač první kolo bylo tak nenáviděné „lajkování“, dostal jsem se do užšího výběru, který znamenal hraní před porotou. Když jsem se dozvěděl, že jsem jedním ze tří, kteří se stali rezidenti, byl to splněný sen. Otevíračka, nastoupit na stage a hrát po legendě české scény, Laydee Jane, navíc pro narvaný klub, obrovský zážitek. V Mecce jsem strávil přes dva roky jako rezident a měl možnost potkat osobně aktuální světové hvězdy. Nechci nějaké kluby stavět výše či níže, rád bych zmínil všechny podniky, protože každý má v mé kariéře své významné místo, ale těch podniků přes sto bude a tento post by měl asi 50 stránek. Shrnuto podtrženo, přicházely nové nabídky, už jsem si mohl dovolit odehrát pouze set a samozřejmě už i technika byla úplně jinde a člověk všude s sebou nemusel tahat 500 CDček. Co se týče hudby, potrpím si na kvalitním výběru a pro Vaši představu, když vybírám hudbu, tak v průměru na 80 puštěných skladeb připadají dvě až tři, které zařadím do svého playlistu.

 Díky tomu, že jsem toto načal, rád bych na to navázal zmíněním mého stylu hraní. Každý track pro mě musí být „pecka“. Neumím si představit někde hrát „jen tak“ nebo čekat že to bude takové „normální“. Nepřipravuji si sety track po tracku, vím plus mínus co budu hrát, ale vždy se přizpůsobuji aktuální atmosféře i publiku, jediné co vím, že si dam tu jdu stoupnout, dát do toho srdce a podat 101% výkon. Nejednou jsem skončil po akci na antibiotikách, protože jsem uřícený vylezl ven do zimy. Ale raději ať mě jednou odnesou ze stage, než abych si akci jen tak znuděně „odšrmdlal“. Hrozně se mi na hraní líbí, že člověk po každé další akci, po každém setu se naučí něco malinko nové, nepatrně se zlepší. Po těch sedmi letech (což je ve své podstatě relativně málo) se tak citím v polovině všeho, co se v tomto oboru můžu naučit a to mě zároveň žene kupředu.

 Zpátky ke klubům. Je to trošku nefér, ale řekl jsem si, že konkrétně zmíním pouze tři kluby, ač si vázím všech. Prvním je Sauna club, kde jsem hrál poprvé, poté Mecca, která byla obrovským katapultem a díky které jsem začal být vidět. A to vidět natolik, že jsem dostal pozvání do klubu, kteřý je právě ten třetí a osobně ho považuji za absolutní špičku této republiky – Retro Music Hall. O Retru bych dokázal napsat samostatný článek o deseti stránkách, tak jen ve zkratce, tohle místo má svou nezaměnitelnou atmosféru a každá akce tady je zážitkem a jsem vždy nesmírně rád, když zde můžu vystoupit.


Retro Music Hall

  Toto všechno vlastně trošku píšu i pro lidi, kteří mě viděli párkrát v Retru a „znají“ mě chvilku. Taky pro ty začínající DJe, kteří vidí jen tu špičku ledovce. Chápu, že na takové lidi to působí, že ten Mike Morphine se tu najednou zjevil z ničeho nic a jaktože hraje tam a tam? A tak bych rád ukázal, že za tím jsou hodiny a hodiny hraní, dřiny, cest na hraně fyzických možností, atd. atd.  Nejde si jeden den říct "budu DJ" a za měsíc vystupovat na Tomorrowlandu (bohužel občas mám pocit, že někteří věří, že jde). A všem co touží po tom prosadit se, radím toto:  Napište si někde viditelně „Muž, který pohnul horou, začal nošením malých kamenů.“ Neexistují zkratky, ani fígle, nejde předbíhat, ty odehrané hodiny se stejně jednou projeví. Tím si každý musí projít. Dejte do toho srdce a važte si každé minuty za mixem. Kolikrát mi přijde, že dnešní mladí kluci mají extrémní drive, ale někdy až moc velký. Že chtějí vše hned, chtějí něco „pořádné“ a ještě na to nejsou připraveni. Pokud začínáte, nemůže se stát, že nějaká pro vás „není dost dobrá“, protože každá akce vám něco dá a není umění udržet na parketu 5 000 lidí, ale 50.

  O minulosti už toho bylo napsáno dost, jak do budoucna? Hraní miluji, ale neživí mě, nechci aby se z toho stala povinnost. Nepovažuji se za nějaou star, ale v tomto oboru jsem předčil všechny svoje nejdivočejší sny a nesmírně si toho vážím! Rád bych zůstal „na scéně“ ještě tak čtyři roky a ve chvíli, kdy zjistím, že už na to nemám, nezabírat místo a dát bodu, aby se mohla ukázat „mladá krev“. Konečně se i dostáváme do bodu, že talentovaní producenti začínají být i v ČR doceňovaní, což je obrovský pokrok. Nevěřte kecům jak je scéna v ***, vše se vyvíjí a stejně tak i hudba. Je pravda, že díky dostupnosti hudby i umělců, je dnešní publikum „rozmazlenější“ než dříve, ale to nechme na jiný post někdy příště.

 V neposlední řadě chci udělat důležitou věc a to poděkovat všem, kteří mi na mé cestě pomohli.  Je tu spousta nedoceněných lidí, u kterých je mi líto, že jsem jim jejich vstřícnost neměl doposud šanci oplatit a i oni sami by si zasloužili mnohem větší prostor ukázat svůj talent. Nutno zmínit, že hold i štěstí zde hraje roli.

  Bohužel se najdou lidé, kteří ve svém počínání a snaze prosadit se nemají žádné zábrany a jejich chování je kolikrát dost zarážející (zbytečný hate na úspěšné, snaha se přiživit na někom, doslova stalking Djů i promotérů, apod.) a z tohoto důvodo následující poděkování uvedu hodně obecně bez konkrétních jmen, aby tento článek nesloužil jako „databáze“ tomuto typu lidí.  

  Konkrétně zmíním jen pár lidí, kteří mou cestu nejvíce ovlivnili, takže díky: Petr L., Petr M., Petr H., Roman Z., Dominik Ž., Zdeněk M., Jirka M., Viktor J. Michal Z., Honza J., Honza Č., Roberto, Milan B., Milan M., Jakub S., René N., Radovan Č.,  ... (určitě jsem spoustu lidí zapomněl, tak se neuražte :) ) Díky všem produkčním týmům klubů i akcí, kde jsem měl možnost vystoupit, speciálně pak Retro, Mecca, La Vanille a (bývalá) Disco Nisa. Všem DJům, se kterými jsem si mohl zahrát, veškerému personálu klubů a hlavně vám všem, co na akce chodíte a tvoříte tu neskutečnou atmosféru. Díky!